Dětství v Čechách

19.Květen 2013

Komentáře: 1

Od 4. května 94 uplynulo 19 let, co jsem přišel do ČR. Chci se s vámi malinko podělit o svém osobním životě (a také si je zaznamenat, dokud si je ještě pamatuji).

 

Matka vyučená švadlena, otec učitel na střední škole. Otec přijel do ČR v 88., pracoval v továrně v Praze - ČKD. Později jako ostatní začal podnikat. V roce 91 se poprvé vrátil do Vietnamu. Bylo mi 5 let. Hrál jsem si na rampě a kamarádi vykřikovali: "Hele Hai Anh, to je tvůj otec!" Pomalu jsem se na něho podíval a řekl jsem jim, že není. Styděl jsem se a vlastně jsem ho ani neznal, odjel když mi bylo 2. Po měsíci zase odjel.

 

I když nám občas posílal peníze, stačily pouze na normální skromný, hodně skromný život. Já byl ještě malý a její plat spolu s penězi od otce stačily jenom na jídlo a přístřeší. K tomu jsem byl ještě často nemocný. Nejvážnější bylo onemocnění kloubů, kdy jsem pár měsíců nemohl ani chodit. Neměla peníze na nějaké zázračné medicíny a proto se musela ptát na zkušenosti kamarádů a použila lidové koření a léky. S matkou jsme žili na sídlišti plných malých bytů pro dělníky, každý zhruba 10-15m2.

 

Mateřskou školku jsem kvůli svým zdravotním problémům neměl rád. Proč by ne, když jsem měl trávicí potíže často kakal. Učitelky mi neustále vyměňovaly kalhoty. Když se situace opakovala tak často, byl jsem skoro pořád nahý. Zadek mi myly studenou vodou. Jelikož jsem se narodil v prosinci 86, do první třídy jsem mohl chodit už v pěti letech. V první třídě bylo vše jinak. I když jsem byl lehce od učitelky šikanován, stále to bylo lepší než v mateřské školce. Vzpomínám si jednou na situaci, kdy nějaký spolužák kakal někam mimo vyhraněného prostoru a já šel hned po něm na malou. Musel jsem kvůli tomu zůstat po škole a celý záchod uklidit.

 

V roce 93 matka ani nevím jak našetřila peníze a koupila si dům za 30M dongů, asi 30tis dneska. Měli jsme velký dům, navštěvoval jsem novou školu, kamarádi byli fajn. Dokonce jsem byl v "Áčku", ve výběrové třídě. Někdy v dubnu 94 mi matka sdělila, že poletíme za otcem ČR. Ptal jsem se jí, na jak dlouho. Odpověděla, že neví, ale asi na dlouhou dobu. Samozřejmě, že se mi nechtělo. Zrovna, když se nám tu dařilo a vše bylo fajn.

 

Konečně přišel den, kdy jsme měli letět. Úspěšně jsem ještě stihl ukončit druhou třídu (ve VN škola končí začátkem června). Všichni z rodiny sem přišli, aby nás vyprovodili. Na letišti byli všichni poprvé, tam jsme se museli ptát ostatních a chodit po skupinách. Byli jsme jako venkované, kteří přišli poprvé do velkoměsta. Po dvou mezipřistáních jsme konečně dorazili do Prahy. První dojem? Všude samí velcí lidé s blonďatými vlasy. Mluví na sebe neznámým jazykem, který jsem se jakkoli snažil nedokázal pochopit. Po vyzvednutí kufrů na nás u východu čekal otec a naši známí.

 

Nejeli jsme hned domů, ale za známým. Celá skupina se zdržela a oslavovala u nich. Cestou jsem se díval z okýnka a neustále se ptal, jestli jsme už v Praze. Myslel jsem si, že v Praze by byli všude lidi podobně jako u nás ve Vietnamu. Ulice byly prázdné, na ulici jezdily jenom auta a já pořád nevěděl, co všichni dělají, že nejsou (neprodávají) na ulici. Zastavili jsme se v Delvitě v Bohnici. Poprvé v supermarketu, nechápal jsem, proč tu nejsou nikde prodavačky. Známý mi řekl, že tyhle věci jsou zdarma, že si můžu vzít cokoli budu chtít. Samozřejmě že po několika letech chudoby a hladovění jsem si chtěl do vozíku nabrat všechno. Plánoval jsem dokonce, že bych si vzal ještě další vozíky. Matka mě zarazila a já nevěděl pořád proč.

 

Večer jsme jeli domů. Zjistil jsem, že bydlíme v hotelu - 1 pokoj o rozměru 15 m2 + wc a koupelna. V pokoji byl všude textil, v rohu dvoulůžková postel a televize. Vařič, misky a talíře byly naproti. Ano, přesně tak. Vařili, jedli, prodávali a spali jsme v jednom pokoji. Pro mě to byl pořád hodně velký luxus oproti Vietnamu. K večeři jsme měli pečenou slepici, pro šest osob. Chutnalo dobře a stálo málo. Tolik jídla a tak velký výběr jsem ještě nikdy nezažil. Další den zase slepice, pak další a další. Nestěžoval jsem si, rodiče se věnovali obchodu a vybrali si prostě nejjednodušší druh jídla. Později se to sice změnilo, ale na první dny nezapomenu. Od září jsem měl chodit znovu do první třídy, věkově jsem se od prvňáků moc nelišil, nebylo mi ještě 8, jen tak tak jsem se tam vešel. Rodiče mi sehnali českého kamaráda. Byl napůl Vietnamec, napůl Čech a také byl na Košíku. Často jsme si spolu hráli. Párkrát jsem i u něho spal ale ta čeština mi prostě do hlavy za ty 3 měsíce ještě pořád nevlezla.

 

Na Košíku bylo málo dětí, není divu, když se tam hlavně obchoduje. Tuším, že tam bylo asi jenom pár, zbytek s rodiči tam dojížděli (bydleli někde jinde).  Počasí bylo sice ze začátku trochu zima, ale rychle jsem si zvykl. Doma se prodávalo, tak jsem si musel hledat zábavu někde jinde. Jak jsem již povídal, nebylo tam moc dětí mého věků, tak jsem si poměrně hodně času hrál sám. Nedaleko byla dětská hřiště. Bylo léto, ale žádné děti tam nebyly. Ve Vietnamu by jich tam byly mraky. Nevadí, můžu si hrát sám. Bylo tu pískoviště, houpačka a skluzavka. Nevěděl jsem, k čemu nebo co bych si tak na pískovišti mohl dělat, na houpačku je zapotřebí ještě jeden, tak zbyla skluzavka. Na skluzavce jsem byl poprvé, vylezl jsem nahoru a.... zase dolů. Bál jsem se. Až třetí den jsem to na ní dokázal klouzat. Většina časů jsem se toulal po Košíku a už ani nevím, co jsem celé dny prováděl.

 

Pamatuji si, jednou mi matka dala stovku, abych si v tamější samoobsluze koupil jídlo. Koupil jsem všechno, co mi nařídila. U pokladny ale na mě začala pokladní mluvit. Nevěděl jsem co říká, tak jsem tam jen stál. Paní stojící za mnou přišla k pokladní a dala ji dvacetikorunu. Chybělo mi dvacet kaček. Pořád jsem ještě netušil, co se stalo, a rychle vyrazil domů. Doma mi to matka vysvětlila a já konečně pochopil. (zde vidíte jeden z důvodů, proč ve svých článcích o ČR často mluvím hezky. Nejsou to kecy v kleci, že bych se někoho bál nebo byl "vlezdoprdelka").

 

Pak přišla škola, čeští přátelé, nekonečné množství hraček ve školní družině, hodné učitelky, první sníh, stěhování z budovy A na B, prodej se přesunul do kontejnerů na parkovišti, pak další přesun...


Komentáře


  • DoG

    23.05.2013

    Jj prazdne ulice, to je Praha. Vecer je to mesto duchu. Nicmene podobne je to v cele evrope.
    (Ziju v evropskych mestech 30 let, ve vietnamskych o neco mene)

    Odpovědět

Komentovat

  • *Jméno *
  • *Email
  • *Zpráva
* Antispam, Vyplňte znovu vaše jméno:

Přísloví

Tiên học lễ, hậu học văn

Zdvořilost nad vědomostí

Anketa

Kolik Vám je let?
pod 1831% (828x)
Hlasy
18 - 2516% (421x)
Hlasy
26 - 3519% (502x)
Hlasy
36 - 5016% (437x)
Hlasy
50 a více17% (456x)
Hlasy