Život v Praze
7.Říjen 2011
Komentáře: 2
Nedávno jsem přeložil jeden dopis od vietnamské dívky, která tady žije už 7 let. Je to příklad života obyčejného člověka pocházející z chudší vrstvy, který sem přijíždil za prací.
Narodila jsem se v chudé vesnici, okres Tien Lu, provincie Hung Yen (před 3 roky se stalo městem), ale pouze jako malé město. Lidi, kteří jsou daleko od Vietnamu, dokonce nevědí, kde Hung Yen je. Před příchodem jsem byla ve 3. stupni, gymnázia. V jedenácté třídě (pozn. druhý ročník) jsem musela přerušit studium a přišla jsem sem. Nyní, když si na to vzpomenu, tak je to škoda. Ani nevíš jak smutná jsem byla v prvních dnech po přerušení studia, po celých 11 letech jsem nikdy ani na 1 den nezůstala doma. Ten pocit jsem měla i po dvou, třech letech zde.
Když jsem sem přijela, množství Vietnamců v Praze nebylo ještě tolik. Mezi Vietnamci se potravinářství ještě nestalo běžným oborem. Sem tam byly pouze stánky se zeleninami a ovoci. Moje tety a strejdové měli samé obchody se zeleninami, oproti potravinám to byla lehčí práce. Na konci každého týdne v neděli jsem dokonce měla jeden volna a také na české svátky. V těchto dnech jezdíme s kamarády do Prahy. Už jsem byla v kostele, ve Starém městě a v ostatních místech centra Prahy. Dvakrát jsem byla v Karlových Varech, protože mám kolegu, který tam má příbuzné. Kromě těchto míst, jiná místa v ČR už neznám. Ještě nikdy jsem nebyla na výstavišti nebo v divadle. Někdy mám chuť si zajít do kina, ale nemám na to vůbec čas. Není to smutný život? Pokud bych teďka měla jeden volna, asi bych navštěvovala různá místa nebo šla na nákup. Několikrát jsem byla u doktora. Myslím si, že většina zdejších doktorů jsou pečliví a vstřícní ke svým pacientům. S policií jsem měla párkrát potíže, hlavně když je krámek na moje jméno a jsou stížnosti kvůli tomu, že zboží máme vystavené až na chodník nebo když jsem venku, tak kontrolují oprávnění k pobytu.
A jaké mám koníčky? Teď už ani nevím, dříve ve volném čase jsem se často dívala na filmy a ráda četla komiksy, ale nyní, když je tolik práce, na svoje vlastní záliby nemám čas. Starší mi řekli: „Když sem jednou přijdete, tak mladiství, to nejlepší období člověka, ztratíte.“ A opravdu to tak také vidím.
Narodila jsem se v chudé vesnici, okres Tien Lu, provincie Hung Yen (před 3 roky se stalo městem), ale pouze jako malé město. Lidi, kteří jsou daleko od Vietnamu, dokonce nevědí, kde Hung Yen je. Před příchodem jsem byla ve 3. stupni, gymnázia. V jedenácté třídě (pozn. druhý ročník) jsem musela přerušit studium a přišla jsem sem. Nyní, když si na to vzpomenu, tak je to škoda. Ani nevíš jak smutná jsem byla v prvních dnech po přerušení studia, po celých 11 letech jsem nikdy ani na 1 den nezůstala doma. Ten pocit jsem měla i po dvou, třech letech zde.
Když jsem sem přijela, množství Vietnamců v Praze nebylo ještě tolik. Mezi Vietnamci se potravinářství ještě nestalo běžným oborem. Sem tam byly pouze stánky se zeleninami a ovoci. Moje tety a strejdové měli samé obchody se zeleninami, oproti potravinám to byla lehčí práce. Na konci každého týdne v neděli jsem dokonce měla jeden volna a také na české svátky. V těchto dnech jezdíme s kamarády do Prahy. Už jsem byla v kostele, ve Starém městě a v ostatních místech centra Prahy. Dvakrát jsem byla v Karlových Varech, protože mám kolegu, který tam má příbuzné. Kromě těchto míst, jiná místa v ČR už neznám. Ještě nikdy jsem nebyla na výstavišti nebo v divadle. Někdy mám chuť si zajít do kina, ale nemám na to vůbec čas. Není to smutný život? Pokud bych teďka měla jeden volna, asi bych navštěvovala různá místa nebo šla na nákup. Několikrát jsem byla u doktora. Myslím si, že většina zdejších doktorů jsou pečliví a vstřícní ke svým pacientům. S policií jsem měla párkrát potíže, hlavně když je krámek na moje jméno a jsou stížnosti kvůli tomu, že zboží máme vystavené až na chodník nebo když jsem venku, tak kontrolují oprávnění k pobytu.
A jaké mám koníčky? Teď už ani nevím, dříve ve volném čase jsem se často dívala na filmy a ráda četla komiksy, ale nyní, když je tolik práce, na svoje vlastní záliby nemám čas. Starší mi řekli: „Když sem jednou přijdete, tak mladiství, to nejlepší období člověka, ztratíte.“ A opravdu to tak také vidím.
Komentovat